Těchto rizikových faktorů, předjímajících případné suicidální jednání, existuje celá řada.
Velmi záleží na tom, z jakého hlediska se na suicidální chování pohlíží - zda z hlediska čistě
medicínského či sociologického. Pro lepší orientaci rozdělují odborníci zabývající se
suicidiem rizikové faktory suicidálního jednání do celkem pěti hlavních skupin:
Co se týče těchto faktorů, lze mezi ně zařadit především somatická onemocnění a to
především ve fázi vyrovnávání s pacienta s diagnózou. Vzápětí po zdárném překonání
úvodního šoku pacienta z diagnózy vstupují do jeho úvah další obavy např. z bolesti,
z nežádoucích účinků medikace nebo z nepříjemných léčebných postupů. Rovněž terminální
stadium nemoci nepřináší mnoho pozitiv - nastává fáze výčitek a svou roli zde hrají i
doprovodné sociální faktory, kdy nemocný nechce být na obtíž svým blízkým a závislý na své
rodině.
Mezi tyto faktory patří především psychická onemocnění: deprese, psychózy, těžká úzkostná
porucha, hypochondrickou porucha a dále posttraumatickou stresová porucha. V případě
depresí celou situaci zhoršuje abúzus alkoholu či omamných psychotropních látek. Dalšími
jsou např. předchozí suicidální pokus nebo sebepoškození, porucha příjmu potravy,
zneužívání psychofarmak a sedativ, afektivní bipolární porucha, obsedantně kompulzivní
porucha, panická porucha, schizofrenie, životní stres…
V neposlední řadě patří mezi okruh lidí ohrožených suicidálním jednáním osoby trpící
hraniční poruchou osobnosti - jedinci impulzivní, nestabilní v oblasti emocí s často se
opakujícími záchvaty zlosti a vzteku střídanými pocitem prázdnoty.
Tyto faktory obecně zvyšují riziko sebevraždy především v období adolescence a rané
dospělosti. Nejčastěji stojí v pozadí suicidálních pokusů nefungující rodinné vztahy, ztráta
vazeb, citová deprivace a rovněž ekonomické faktory.
Nejen obecně medicínské, sociální a psychické faktory, ale rovněž faktory demografické
mohou mít vliv na rizikovost vzniku suicidálního jednání. Posuzovány jsou nejen věkové
ukazatele, ale rovněž ukazatele genderové a především spojení statistických údajů ohledně
sebevražd s dalšími demografickými údaji poskytuje ucelený a komplexní pohled na vývoj
tohoto patologického jevu napříč genderovými a věkovými skupinami.
Ve statistických údajích uváděných Českým statistickým úřadem (CSÚ) je patrný především
výrazný rozdíl v počtu sebevražd v závislosti na pohlaví - více sebevražd mužů než žen je ve
všech věkových skupinách a to několikanásobně. Rovněž faktor věku hraje jakožto rizikový
činitel suicidálního jednání důležitou roli. Zatímco u dětí (povětšinou nad deset let věku) jsou
hlavními motivy suicidálního jednání strach a pokusem uniknout trestu, u dospívajících se
jedná o pocit zklamání a zoufalství (převládá citové hodnocení nad racionálním přístupem,
tendence jednat impulzivně). Ve středního věku člověk své jednání více racionalizuje,
obeznámen již s realitou vlastních možností a objektivních okolností - hlavní příčiny
sebevražedného jednání lidí středního věku jsou ztráta partnera, problémy v zaměstnání,
deprese a závislost na alkoholu. O závěrečném období lidského života - stáří, hovoří statistiky
neúprosně jako o období prudkého nárůstu suicidálního jednání, přičemž počet dokonaných
sebevražd je ve stáří pětkrát až desetkrát vyšší než ve středním věku.
Zde je nutné především zmínit nezvratný fakt, že existence dědičné zátěže ve smyslu sklonu
k sebevraždě, nesouvisející s duševní poruchou či nemocí, nebyla nikdy odborníky potvrzena.
Copyright © 2015 • Jan Valouch