Optikou postupujích staletí je více než zřejmé, že náhled jednotlivých společností a kultur na
sebevraždu byl výrazně odlišný a přímo souvisel s lidskými hodnotami, zejména s celkovým
postojem lidského jedince ke smrti, přičemž platí přímá úměra, že počet sebevražd s rozvojem
lidské civilizace stoupá. Zprávy o sebevražedném jednání se objevují už staletí před Kristem v
písemných památkách starých kultur Indie, Činy a Japonska. Vliv tradic a představ přežívá v
názorech na dobrovolnou smrt až do současnosti. Názory společnosti na sebevražedné jednání
prošly za celou dobu rovněž velkým vývojem - vždyť jen v období antiky (Řecko, Řím) se střídaly
období, kdy byla sebevražda veřejným míněním či státní mocí odsuzována nebo přímo postihována.
Řada osobností tehdejší kultury skončila svůj život sebevraždou – vzpomeňme třeba Sokrata,
který k ní byl „donucen“ nepříznivými vnějšími okolnostmi. Naproti tomu jeho žák – Platon,
odsuzoval jakoukoliv nepřirozenou a násilnou smrt. Opakem k tomuto názoru byl směr
zvaný „stoicismus“, jež prezentoval dobrovolnou smrt jako pozitivní lidský postoj - viz např.
vyjádření L. A. Seneky asi 3-65 po Kristu): „Nic nezařídil věčný zákon lépe, než že máme jediný
vchod do života, východy však četné. Měl bych snad čekati na krutou nemoc, nebo krutého člověka,
mám-li možnost vdechnout jed? Toť jediný bod, v němž si nemusíme stěžovat na život. Nikoho pevně
nedrží. To je v životě správně zařízeno. Nikdo nemusí být nešťasten, leč z vlastní viny. Jsi-li
spokojen, tedy žij! Jsi-li nespokojen, můžeš se vrátit, odkud jsi přišel!“
Největší počet sebevražd však spadá do doby začínajícího rozkladu antického světa a úpadku
římského impéria. Tyto skutečnosti dokladují sebevraždy známých osobností, jako byli například z
velkých Římanů Cato, Brutus, Cassius, Marcus Antonius, Petronius, z Řeků můžeme uvést Diogena,
Zenona, Empedokla, Demosthena, Lykurga a mnoho dalších osobností. V převážně křesťanském středověku
se společnost stavěla vůči aktu sebevraždy negativně – sebevražda byla pro křesťana smrtelným
hříchem, vzpourou vůči Bohu. V některých regionech Říše včetně Bavorska, Rakouska či Českého
království, stejně jako v Alsasku, Franche-Comté či ve Flandrech existoval zákaz vynášet takového
mrtvého z domu - jako obyčejného nebožtíka přes práh a dveřmi; mrtvola se musela buď
vyhodit oknem, nebo protáhnout pod prahem, případně dírou ve zdi, navíc tváří k zemi. Procento
výskytu sebevražd je v tehdejším světě naprosto mizivé, přičemž vyšší sebevražednost byla u
protestantů než u katolíků.
Dle názoru T. G. Masaryka se zdálo, že sebevražednost obyvatelstva v tehdejší středověké Evropě
zřetelně klesla, nebo dokonce úplně vymizela. Naprosto odlišný přístup přináší
novověk - přelom 17. a 18. století v souvislosti s nástupem osvícenství (Montasquieu, Voltaire,
Russeuau). Tito osvícenci již hlásali, byť s výhradami, právo člověka svobodně rozhodovat o svém
životě. Následovali je i někteří osvícenští monarchové – počínaje Fridrichem II., který patenty
z let 1747 a 1751 zrušil všechna ustanovení proti sebevraždě. V roce 1781 poté zrušil Josef II.
ve svých dědičných zemích všechny formy potupného jednání s tělem sebevraha. Cesta
k dekriminalizaci sebevraždy „de iure“ v celoevropském měřítku byla dovršena v českých zemích
jakožto součásti monarchie Rakousko – Uherska v roce 1850 tzv. císařským breve. Co se týče
posuzování sebevražednosti, naprosto zásadní obrat nastává na přelomu 18. a 19. století. Vedle
dosavadních eticko - náboženských, filosofických a právních úvah, které představují v podstatě
tři základní aspekty, jimiž se do té doby posuzoval problém sebevraždy – obrací se pozornost na
faktickou stránku sebevražedného jednání. Jsou položeny základy vědeckého výzkumu
Copyright © 2015 • Jan Valouch