Jednoduchá, krátká věta vyjadřující však mnohé…
Již po staletí se sociologové, filosofové i spisovatelé pokoušejí definovat sebevraždu a
definitivně odpovědět na otázku: „Je sebevražda aktem, který morálka zapovídá a odsuzuje,
nebo je to čin, který předjímá a doporučuje?“
Je třeba si přiznat, že existuje morálka dvojí: první, která bez výjimky sebevraždu odsuzuje
jakožto akt slabosti, hlouposti, případně pomatení smyslů, zatímco druhá na tento akt pohlíží
se soucitem, uznáním, sympatií nebo dokonce s obdivem. O tom, která varianta hodnocení
sebevraždy převáží, rozhodují platné společenské normy a morální zákony, jež se však, jak je
všeobecně známo, mění především v čase.
Co je na sebevraždě nejbolestnější? Dle Frankela a Kranzové především skutečnost, že za
sebou nechává spoustu otázek, ale žádné odpovědi. Odpověď může přijít jen od toho, kdo
zemřel, a koho se tedy nelze zeptat.
Tyto stránky si nekladou za úkol soudit jiné či rozebírat dopodrobna sebevražedné jednání
jedince, jeho motivy, co se mohlo či nemohlo stát, kdyby…
Chtějí být pouhým pomocníkem, pomyslným majákem v bouři zoufalství a bezmoci, ve které
se přece může ocitnout každý z nás. Chtějí poskytnout základní informace a návrhy, jak a kde
hledat případnou pomoc, na koho se obrátit ve chvílích, kdy někdo neumí, nemůže či nechce
jít dál…
Copyright © 2015 • Jan Valouch